Hana a Petr Ulrychovi

hudebníci

Radio Luxembourg nastartovalo úplnou revoluci...

Hana Ulrychová – Milovala jsem jazzové pořady...

Poslouchali jste Radio Luxembourg?

Radio Luxembourg jsme samozřejmě všichni poslouchali - protože tam hráli muziku, kterou jsme nemohli slyšet v našem rozhlase. Takže jsme tam slyšeli Beatles a podobné úžasné věci, ze kterých jsme byli úplně nadšeni. A já třeba osobně jsem milovala jazzové pořady, které tam uváděl jeden Čech. Nevzpomenu si bohužel už na jeho jméno, ale bylo to naprosto skvělý a byla to moje absolutní jednička. Na ty pořady jsem se těšila a ty jsem poslouchala nejčastěji.

Pamatujete si, na jakém rádiu jste Radio Luxembourg poslouchala?

Na takovým šíleným rádiu, že nám tam svítilo nějaký takový modrozelený světýlko. Bylo starý rádio, ještě z padesátých let, teď se to muselo ladit šíleným způsobem, pořád tam něco nefungovalo, tak jsme to museli spravovali a tak (smích).

S čím se vám spojuje poslech Radia Luxembourg?

Hlavně s těma Beatles, Rolling Stones, se začátkem bigbítu a říkám, s těma jazzovejma kapelama. Tam jsem třeba slyšela poprvé Davea Brubecka a takový podobný jazzový kapely a to mě neskutečně zaujalo. Nebo třeba taky Oscara Petersona, kterýho do dneška miluju a od kterého mám snad všechny cédéčka, co existují. To jsem tam poslouchala taky. A nebo ještě potom později, když začínala jakoby taková éra soulu, tak jsem Arethu Franklin, coby jeden ze svých největších pěveckých vzorů, poslouchala na Radiu Luxembourg.

V jaké to bylo době, když jste poslouchala Radio Luxembourg? Začínala jste tehdy už s hudbou?

Bylo to v šedesátých létech a ano, už tehdy jsem začínala zpívat, takže jsem se ji snažila poctivě napodobovat. Jako nevím, jestli mi to šlo (smích). Ale myslím, že nás tady bylo v republice víc, protože jsem poslouchala nedávno takový nahrávky Marušky Rottrový a Věrky Špinarový a obě též nazpívaly písničky od Arethy Franklin.

Petr Ulrych – Radio Luxembourg nastartovalo úplnou revoluci!

S čím se vám spojuje Radio Luxembourg?

Radio Luxembourg, to je spojeno s naším mládím, s atmosférou šedesátých let, hippies, bigbít. Byla to úžasná věc! Především hitparáda Radia Luxembourg, to bylo něco tak úžasného, protože tam bylo tolik kapel, každá z nich byla velmi osobitá, každá měla svůj sound, každá přinášela něco nového. Nejúžasnější z těch kapel, které jsme registrovali, byli třeba Stouni a samozřejmě Beatles. Ti přinesli do hudby úplně něco jiného, přinesli naprostou přirozenost, přirozený projev, bez nějakého strojení. A nejenom oni, to bych mohl jmenovat jména, jména a jména. Nakonec to všechno vyvrcholilo festivalem, který se jmenoval Woodstock. To byl náš jako kultovní obraz hudby, protože tam bylo všechno, Joe Cocker tam zpíval například... byly v tom už drogy a další takové záležitosti, ale ta hudba v tom byla úžasná.

Tyto informace a kapely se k vám dostávaly přes Radio Luxembourg?

Ano. Ještě než byly desky, než byly singly a tady tohle, tak se v podstatě poslouchalo Radio Luxembourg. To byl ten obrovský pozitivní vliv, že najednou na všechny dýchla taková ta hipísácká svoboda a další věci. Pro mě to byl fenomén. Vím, že když jsme byli na vojně, tehdy mi bylo osmnáct nebo sedmnáct let, tak jsme si z toho dělali - jako s tím, jak to uváděli takovou tou americkou velkohubou angličtinou - tak jsme si z toho dělali srandu. Ale pak se z toho stala taková macha.

Co tím myslíte?

Radio Luxembourg založilo jednu věc - jako každá věc má svoje dvě stránky, plus a mínus. Tady to halasné uvádění, "Radio Luxembourg, your station of the stars!", a tady to jako kdyby startovalo éru celebrit a hvězd popmusic. Éru, kde se najednou rodila jedna hvězda za druhou. Já jsem si vždycky připomínal to, co říkal Albert Einstein, že člověk má být ctěn, ale ne zbožňován. Najednou začaly vznikat ty hvězdy popmusic a z toho vznikla určitá uniformita. Já tomu říkam „hamburger sound“ - všechno se najednou začíná sobě podobat. Ale pozor, to popírá to původní, co na Radiu Luxembourg bylo. Že Kings zněli jinak jako Manfred Mann, Cream, jako Hendrix, Janis Joplin. Právě to Radio Luxembourg popíralo tu uniformitu, tam každá ta kapela byla jiná, osobitá. Radio Luxembourg prostě nastartovalo úplnou revoluci - ano, na jednu stranu ano, ale na druhou stranu tím, že začal šoubyznys se vším všudy, tak najednou vznikla ta obrovská uniformita, která mně dnes vadí. Ale je to protiklad toho, s čím přišlo Radio Luxembourg, kde každá kapela byla naprosto odlišná, to na tom bylo úžasné.

Ovlivnilo vás tím Radio Luxembourg nějak?

No určitě. Já rád vnímám různorodou etnickou hudbu, ať my děláme třeba trošku klezmer nebo tak. Snažíme se prostě nasávat všecky ty věci v co největší šíři. A Radio Luxembourg nás v tom ovlivnilo tou pestrostí, že jsme tam prostě viděli tu pestrost. Kdežto tady byly budovatelský pochody, zpívaly se častušky a já nevím co všechno. A jinak, my jsme na tom Radiu Luxembourg a na tom, co jsme tam slyšeli, tak jsme na tom prostě vyrostli.

Rozhovor zaznamenala Veronika Štefečková.