Rádio Luxemburg se svými znělkami bylo pro mě svaté a světové.
Narodila jsem se v roce 1949, měla jsem bratra o osm let staršího. Byl krásný dvoumetrový modrooký frajer, nějaký socialismus ho vůbec nezajímal, chodil oháknutý jako chuligán, poslouchal rokenrol a já ho obdivovala a milovala. Za války dostal spálu, nebyla antibiotika a v šedesátých letech neexistovala dialýza. Zemřel v roce 1964 ve svých třiadvaceti letech na selhání ledvin. Ale do té doby jsem s ním trávila čas coby jeho malá obdivující sestřička. Vzpomínám si, že jsme měli doma staré rádio Telefunken, které bylo neustále nastaveno na stanici Rádio Luxemburg. To hrálo v naší domácnosti nepřetržitě. Brácha mě učil v našem obýváku tancovat, to byly moje taneční hodiny, protože po jeho smrti v mých patnácti letech jsem byla tak zdrcená, že jsem neměla nejmenší chuť chodit do tanečních. Bylo mi dvanáct, třináct let, když jsem s ním poslouchala Paula Anku nebo Elvise Presleyho. Rádio Luxemburg se svými znělkami bylo pro mě svaté a světové.
Když jsem točila film o Martě Kubišové, která mi vyprávěla o tom, že se učila zpívat podle Luxemburgu, řekla jsem si, že tahle sekvence ve filmu musí být. Oslovila jsem kamaráda Miloše Skalku, který je redaktorem Českého rozhlasu a znalcem populární hudby, aby mi sehnal znělky Luxembourgu. V hospodě mi dal podrobnou přednášku o všech rádiích, které vysílaly západní hudbu v dobách socialistického temna.
Věděla jsem o bubenečské hospodě U Veverky, kde mají stará rádia a rozhodla jsem se, že tam s Martou natočím sekvenci o Luxemburgu. Když Marta poprvé viděla film a uslyšela znělky Luxemburgu, otočila se šťastně na mě v té vzpomínce na dávné časy. A já byla taky šťastná ve vzpomínce na svého milovaného bratra Petra.
Dodnes umím s dokonalým anglickým přízvukem větu: „Radio Luxembourg, your Station of the Stars.“
Radio Luxembourg je jedním z viníků mého celoživotního potácení se po českých a slovenských pódiích.