Radio Luxembourg, to byl absolutní přísun našeho materiálu.
Pavel Chrastina vzpomíná na Radio Luxembourg
Takže vy jste poslouchal Luxembourg?
Prosím vás pěkně, to nebylo jen tak poslouchal! To byla revoluce! Vyloženě revoluce ve spotřební hudbě pro celou moji generaci a možná ještě dál. S Radiem Luxembourg jsem se potkal poprvně na poděbradský elektrotechnický fakultě. Hned po mým nástupu na tu fakultu v roce padesát sedm jsem se tam seznámil s Petem Kaplanem. Ten byl hudebně už tehdy dál než my, který jsme to jenom poslouchali, on už to i hrál na kytaru. A okamžitě - teď už nevím, jestli to bylo díky Petovi, nebo kdo nám řekl, že hele, je taková frekvence, na středních vlnách, 208 metrů, a pusťte si to, nalaďte si to. My jsme totiž do toho roku padesát sedm měli určitej přístup jenom k jedný takový velice výborný stanici, a to byl vysílač americký armády v Mnichově, AFN Münich - ty hráli spíš přes den a hráli takový ten začínající rhytm'n'blues. Tam už byl rock'n'roll cejtit, jenomže jsme se moc nevyznali v jejich struktuře. Někdy jsme je chytli, jindy to šlo obtížně. My jsme teda okamžitě v tom sedmapadesátým přehodili to poslouchání Mnichova, který nebylo pravidelný, ale jenom příležitostný, na poslouchání Luxembourgu. Protože jsme byli na elektrotechnický fakultě, tak se to rozšířilo bleskem, žejo, to byly rádiopřijímače a takhle, to byl náš obor. Většinou jsme tam bydleli na koleji a tam to vypadalo tak, že nikdo ze studentů nešel spát dřív než v tom Radiu Luxembourg v jednu hodinu řekli: „Tak vám přejem dobrou noc!“, žejo, good night, everyone, a každej vypnul rádio a šel spát. A druhej den se chodilo na přednášky, do cvičení a tak. Takže tím žila okamžitě celá kolej.
Pamatujete si na jakém rádiu jste poslouchal Radio Luxembourg?
My, protože jsme byli elektrikáři, tak jsme si udělali jedno rádio, který bylo - to bych vám ale musel vyprávět troška z teorie. Dnešní rádia, aby chytaly to pásmo dobře, tak je to prostě takovej kompromis v síle signálu. Ale když se na ten kompromis vykašlete a to rádio jakoby naladíte na jednu jedinou stanici, tak z toho rádia dostanete dvakrát tolik. To, kdo nestudoval elektrotechniku, neví, že to jde taky udělat takhle. Takže my jsme si vyrobili přístroj, kterej byl naladěnej na těch dvěstěosm metrů - bylo to takový moje soukromý dílko, to se musím pochlubit - a dostal jsem z toho všechno. Na druhým konci, kde byla Praha 1, ačkoli jsme byli v Poděbradech, pár kilometrů od toho silnýho kolínskýho vysílače, tak to nebylo skoro vůbec slyšet. Takže ten Luxembourg jsme měli v super tehdejší kvalitě. Kluci chodili a trochu to vokukovali, vono to teda nebylo nutný na to, aby se to chytilo, ale přesto bylo takový pohodlnější, když člověk měl absolutně plnej signál. Takže to, že jsme měli ten Luxembourg ještě v takovýhle super kvalitě, ještě s Kaplanem a s Jirkou Doležalem, pochopitelně to byl ten zárodek Samuels bandu. No a my jsme to teda nejdřív poslouchali, opravdu jsme to hltali a najednou jsme podle toho, co jsme slyšeli, zkoušeli si to zahrát, jen tak, s primitivníma malinkejma zesilovačema, což byly většinou koncový stupně obyčejnejch rádií. Já jsem tehdy začal jako klavírista, ale pak mě později Pete říkal: „Nauč se na kytaru, tadyhle to je, první tři akordy, C dur, G dur, běž někam k Labi a do večera ať to umíš...“.
Jakou tu sehrávalo roli Radio Luxembourg?
No to byl náš zdroj repertoáru! Takhle, ty písničky, který se nám líbily, jsme odposlouchávali velkým plátěným uchem. Musím říct, že naše angličtina tehdy byla velmi mizerná. Pete byl lepší, ten už měl z gymplu angličtinu, ten přeci jenom něco pochytal. Jo, to byl prostě úplnej začátek týhle muziky a to bylo obrovský. Radio Luxembourg, to byl absolutní přísun našeho materiálu. Musím říct, že v našem úplně prvním repertoáru tý naší študácký kapely, Samuels bandu, kromě dvou, třech takovejch spíš trampskejch věcí, který přinesl Pete, devadesát pět procent repertoáru byly převzatý věci z Radia Luxembourg. Takže bez toho by jsme nemohli bejt.
Poslouchali všichni vaši kamarádi Radio Luxembourg?
No vesměs všichni študáci okolo na koleji, tam pomalu nebyl pokoj, kde by se to neposlouchalo. Pár lidí třeba ne, ale prakticky když člověk šel okolo těch pokojů, tak Luxembourg slyšel skoro z každýho (smích). To bylo úplně běžný. To bylo jediný rádio na večer. Oni si to pouštěli všichni jako příjemnou hudební kulisu. My jsme to měli jako zdroj toho, co jsme hráli, takže pro nás to znamenalo víc. Taky jsme si začli stavět takový první, dosti primitivní magnetofony, protože magnetofon byl tehdy skoro nedostupná věc. Byly na trhu asi dva a hrozně drahý. Tak jsme si je začali dělat sami a nahrávali jsme si to na pásky, a to co se nám líbilo, jsme si pouštěli z pásků. Doteď jsou ještě složený někde v Kaplanově pozůstalosti – a celý ty pásky jsou naplněný vysíláním Radia Luxembourg.
Jak si vzpomínáte na poslech Radia Luxembourg?
Většinou jsme byli u sebe na pokoji, něco jsme přepisovali, nějaký přednášky, a tak. My jsme to dělali tak, že ne všichni chodili na všechny přednášky, ale ke zkoušce bylo dobrý to mít uceleně, tak ten co tam byl, tak to dal dvěma, třem kamarádům potom opsat. No a když jsme takhle přepisovali ty přednášky, tak tam najednou byla poznámka „Nezapomeň, dnes je King Elvis!". To byl takovej pořad, který se jmenoval Rocking Boys, to bylo pouhejch patnáct minut, a tam se střídaly ty nejlepší Elvisovy rock'n'rollový pecky, protože to byla jeho zlatá doba, s Cliffem Richardem.
Pamatujete si ještě na nějaké další pořady?
Vysílací schéma se pravidelně opakovalo, no ale ty jejich zásadní pořady byly asi tři, ale jejich názvy jsem si upřímně řečeno asi nezapamatoval. Orientovalo se to někdy taky na britskou muziku, ale ta americká muzika na Luxembourgu kralovala. No a pak byly takový pořady, který se specializovaly a už i tehdy rozlišovaly v rock'n'rollu styly. Jo a hlavně – ježišimarjá, tahleta otázka a já vám to neřeknu - se tam dělala hitparáda! To byl zlatej hřeb, byla to Top Twenty! To bylo myslím pravidelně, jednou tejdně, jestli se nepletu v neděli, no a to jsme museli teda slyšet a vědět, co se teďka nejvíc poslouchá. Fandili jsme tomu jako každej a sledovali jsme, jak ta naše oblíbená skladba pak pomaloučku klesá (smích).
Dokdy jste Radio Luxembourg poslouchal?
Opravdu nám ten Luxembourg vydržel asi až do počátku šedesátých let. Pak už jsme hráli tak často, že už večery začaly bejt zaplněný hraním, už jsme na to poslouchání ve večerních hodinách neměli moc času. Ale upřímně řečeno, ty čtyři roky s Luxembourgem na poděbradský fakultě, to vyloženě bylo - já jsem z tý stanice muziku sál jako houba a takhle jsme to dělali všichni a díky tomu vlastně měl Samuels band co hrát. Je pravda, že se to rádio podepsalo prostě na nás na všech.
Zkusíte ještě jednou shrnout, jaký mělo Radio Luxembourg význam pro vás?
Základní! Nebejt Luxembourgu, tak můj příchod mezi rock'n'rollový muzikanty by byl bůhvíjakej. Byli muzikanti, který se k tomu dostali přes úplně jinou muziku a Luxembourg třeba ani neposlouchali tak často jako my, ale prostě pro nás to byla vyloženě revoluční stanice s revoluční hudbou a nic jinýho jsme slyšet nechtěli.
Bylo pro vás Radio Luxembourg inspirací?
Spíš jsme se tehdy snažili zahrát to, co hrajou oni, než že by nás inspirovalo k vlastní tvorbě. Ale ono se to potom v člověku nahromadí a to, co jsme později dělali s Jandou, tak něco tam z toho určitě muselo být. Prostě ten základ se nějak musí vytvořit. Bez rock'n'rollovýho základu tu muziku nešlo rozvíjet potom dál svejma cestama. To znamená, že to bylo něco, čím jsem prošel a bylo to nezbytný. Nevím, co bych k tomu dodal. Luxembourg byla zásadní věc.
Rozhovor zaznamenala Veronika Štefečková.
Radio Luxembourg je jedním z viníků mého celoživotního potácení se po českých a slovenských pódiích.
Dodnes umím s dokonalým anglickým přízvukem větu: „Radio Luxembourg, your Station of the Stars.“