Sputnici

kapela

Kdyby nebylo Luxembourgu, nebylo by Sputniků.

Pro účely rozhovoru o Radiu Luxembourg se po dlouhé době setkali tři průkopníci a jedna průkopnice rock`n`rollu u nás: Tomislav „Tom“ Vašíček, Táňa Němcová (provd. Vašíčková), Jiří „Ir“ Klíma a Karel „Kolvák“ Hlavatý – čtyři členové jednoho z prvních, nebo možná úplně prvního souboru, který na konci padesátých let začínal s rock`n`rollem v Československu – kapely Sputnici.

 

Jak jste se dostali k Radio Luxembourg?

Tom: K Radio Luxembourg jsme se dostali přes jiný stanice, které jsem aspoň já znal dřív. Než jsme ještě vůbec něco věděli o rock`n`rollu, tak to bylo Voice of America, ale tam se hrál spíš jazz. Můj nejlepší kamarád, který byl o sedm let starší než já, Mirek Kocián, mi pak říkal: „Tomíku, poslechni si AFN Münich, tam hrajou výbornou muziku.“ To bylo na podzim roku pětapadesát. Tam hráli první rock`n`roll, který jsme kdy slyšeli, to bylo Rock Around the Clock od Billa Haleyho. A teprv potom jsme se dostali k Luxembourgu, protože nás to štvalo, že večer začala odněkud rušička a že konec byl už nějak v šest hodin večer a pak už jsme nikdy nic nechytili. To mi říkal taky Mirek: „Poslechni si Radio Luxembourg!“ To bylo na „tú-ou-ejt“ (208). A takhle to vlastně začalo, to muselo bejt někdy v šestapadesátém roce. Mělo to tu výhodu, že jsme vlastně měli co dělat večer. Já vím, že tenkrát jsem nepil pivo, nepil jsem víno, nepil jsem alkohol, ale pil jsem jablečnej mošt a ten jsem si dal vždycky u krbu, nahoře na římse bylo rádio Talisman, a pouštěl jsem si programy, který tam byly. A taky, když jsem se učil do školy, to rádio stálo tady, a tak jsem se učil a měl jsem to puštěný.

Táňa: Já jsem se dostala k Radiu Luxembourg přes Zdeňka Leiše (pozn.: další člen Sputniků). To nám bylo asi dvanáct. Postavili si naproti nám chatu a přivedl mě na Radio Luxembourg. To vypadalo tak - on měl oblíbené písně například Yes Tonight Josephine, to zpíval Johnnie Ray. Tam to byla taková velikánská rokle a nahoře byl hřeben takovýho vrchu a tam běhal a křičel: „Pusť si rádio! Hrajou Yes Tonight Josephine!“

Kolvák: Já jsem to začal poslouchat někdy asi v devátý, desátý třídě, ale protože naše rodina byla chudá a ještě chudší byla po tom, co nám exekutor zabavil rozhlas, protože otec nezaplatil nějaký dluhy, tak jsme neměli rádio a já jsem chodil poslouchat rádio k babičce, která měla lampový rádio Telefunken. Babička mi pak to rádio odkázala, teda slovně víceméně, ale jakmile umřela, tak jsem jí ho hned sebral (smích). To bylo opravdu vynikající rádio. Když si člověk zapnul Svobodnou Evropu, tak ta byla rušená, ale tohle aspoň nerušili, tam byly jenom prosté úniky, způsobený tím, že tenkrát byla jiná doba, nebyly tak dokonalé přijímače... Tak jsem to poslouchal u babičky a tam jsem se učil anglicky. A jednoho chlapíka, nevím, jestli znáte českého novináře Rudolfa Křesťana, tak ten dokonce tvrdil, že to poslouchal tak často, že se z toho naučil anglicky prakticky bez učitele. Já jsem se teda moc anglicky nenaučil, ale rozhodně víc než ve škole. Protože ve škole, co jsme se tam učili, máma má maso nebo něco podobnýho. Zkrátka jsem se tam nenaučil skoro nic a pak jsem se doučil v Luxembourgu. Právě tam bylo obtížný, když člověk chytal ty texty, aby věděl, o čem zpívaj. Některý písničky, třeba Stagger Lee, to ani američtí kritici netušili, co tam ten člověk zpívá, žejo. Ale například takovej Pat Boone nebo Elvis Presley v pomalejch baladách, těm se rozumělo výborně. No takže to právě bylo dobré na tu výuku.

Pamatujete si některé pořady, které na Radiu Luxembourg vysílali?

Táňa: Já si pamatuji, když začali dělat na Radiu Luxembourg program Smash Hits - a rozbíjeli desky.

Tom: Člověk měl napsat, jaká písnička mu jde na nervy, voni to přehráli a teď bylo slyšet, jak tam lámali ty desky, žejo, to byly ještě ty šelakový...

Táňa: Křřř, křřř... á, naši oblíbenou! A to vím, že vždycky mi Zdeněk dokonce volal domů: „Rozbili nám...! Poslouchala jsi?!“

Tom: Dále to bylo Top Twenty, to bylo v neděli večer. Jednou byly od jedenácti do dvanácti našeho času, to bylo v zimě, ale protože Angličani měli letní čas, tak se to posunulo o hodinu dozadu, takže přes léto to bylo těžký, protože to hrálo od dvanácti do jedný do rána. Samozřejmě, protože tenkrát v roce 1956 mi bylo čtrnáct let, rodiče si nepřáli, abych to poslouchal tak dlouho, takže jsem to rádio měl pod dekou nebo pod polštářem a tam jsem to poslouchal. Odpoledne tam hráli německou muziku, to jsme taky poslouchali, ale to nám tak moc nevonělo jako to anglický vysílání. Luxembourg byl zajímavej taky tím, že na rozdíl od AFN Münich a toho Voice of America se tam mluvilo britsky, britskou angličtinou. Tady to nebyl vysloveně [rokendrol], ale [rakendroul], spíš takový to otevřený [o], ale ne čistý [a]. A taky evropský věci se tam hrály a ty hvězdy rock`n`rollový byli často Angličani. Například Tommy Steele, to byl asi první britský rock`n`roller.

Mnoho písní, které se hrály na Radiu Luxembourg, jste měli také ve svém repertoáru – ať už v originálním znění nebo s vlastním českým textem. Jak jste „chytali“ tuto muziku z Radia Luxembourg?

Tom: My jsme neměli žádnej magneťák tenkrát, takže to bylo dilema, že jsme si spoustu věcí pamatovali. Teprv pozdějc přišel magneťák, to bylo v roce 1960, a ten byl tak těžkej, že ho dva statní muži museli nosit.

Ir: Tím, že jste to poslouchali na Laxu, kde se to opakovalo, ty skladby, tak jste to pak mohli přinýst na zkoušku a začlo se to nacvičovat. Bez not.

Kolvák: Byly vždycky drobné korekce, protože to poslouchalo třeba pět lidí stejnou skladbu a jeden to slyšel tak, druhej jinak, no tak si nějak doplnili, jak by to mělo bejt doopravdy.

Tom: My jsme sice poslouchali tady ty anglický a americký věci, ale to bylo právě charakteristický pro Sputniky, že jsme zpívali česky. Některý taky anglicky, ale většinou česky. S frázováním jsme si nikdy moc nelámali hlavu, ale spíš jsme zpívali a vyslovovali podle textu a tak, jak nám zobák narostl. Když Táňa zpívala Tupý Kupid - Stupid Cupid - zpívala to tak rozhořčeně, že jí prostě nedá tenhleten Tupej Kupid pokoj. Když jsem zpíval Krvežíznivého raka, kterej mě štípl, tak jsem zpíval taky rozhorleně, že mám vztek. Ale to byla hlavně zásluha Edy Krečmara, kterej používal českejch výrazů tak, že to foneticky bylo podobně jako v té angličtině.

Poslouchali také vaši kamarádi a posluchači Sputniků Radio Luxembourg?

Kolvák: Nic jinýho poslouchat nemohli.

Táňa: Určitě! Ti na nás proto chodili, že to chtěli slyšet!

Tom: Tadyhle na gymplu, to byla ta jedenáctiletka, tak tam se to vždycky, když jsme měli velkou přestávku a vyhnali nás všechny ze třídy na chodbu, tak jsme si tam říkali: „Hele, slyšels to? Včera hráli tohle, tohle, to byl hit... a slyšel jsi tohle a slyšel jsi tohle?“ O tom se pořád mluvilo.

Táňa: To byly zajímavosti, že třeba Fats Domino zpíval na Luxembourgu nějakou skladbu a tam se třeba spletl nebo něco... a všichni to věděli! Jo, nebo nějaká taková zajímavá vložka na kytaru, tam uhnul někdo něco – a všichni to věděli! Takže, kdekdo to poslouchal...

Jaký mělo pro vás Radio Luxembourg význam?

Ir: Asi kdyby nebylo Luxembourgu, nebylo by Sputniků, bych řekl.

Tom: Podívejte se, mně je třiasedmdesát let, čtyři roky jsem hrál rock`n`roll pod vlivem Radia Luxembourg, a jinak by po mně dneska pes neštěkl. Když něco někde dělám veřejnýho, tak se vždycky říká - on hrál rock`n`roll. A když to vezmem takhle, že jsme dělali tu muziku i potom v tý emigraci, a že naše dcera to dělá profesionálně... Když se ptáte, jaký význam mělo pro nás Radio Luxembourg, tak vidíte, že se to táhne vlastně celým životem.

Táňa: Na celej život.

Tom: To bylo takový osvobození, když přišla tahleta muzika, jsme zjistili, že to můžeme taky hrát a že nám nikdo neříká, jako když jsme se učili hrát na piáno a člověk hrál Mozarta nebo Beethovena, a ten učitel říkal: Takhle se Mozart nehraje. Jak se hraje rock`n`roll, jsme věděli líp, než kdokoliv jinej.

Ir: Já nejsem muzikant, nemám ani hudební sluch, ale prostě ten Lax pro mě měl význam v tom, že mi to přinášelo obrovskou radost. Já když jsem to doma poslouchal, tak jsem měl zhasnuto, nábožně jsem se díval na to magický zelený světýlko na rádiu Philips... no a to byl jako citovej zážitek! Já jsem to nedokázal zpívat, ani to neumím, ale prostě, to bylo něco úplně jinýho, než co jsme slýchavali kolem nás, tak pro mě to bylo - tenkrát jsem zrovna měl takovou blbou dobu, že se naši rozváděli, jo, tak pro mě to bylo takový... povzbuzení je slabý slovo! To bylo prostě jako rána, že jsem měl z toho života radost, no.

Kolvák: Pro mě byl význam hlavně ten, že jsem se právě naučil jiný druh hudby - přelom byl, když vyšla nahrávka Billa Haleyho Rock Around the Clock, která tam šla pořád dokola skoro. No, učení angličtiny taky... jednoduše - všeobecná prospěšnost pro další vývoj mladého člověka (smích).

Tom: Si myslím, že žádnej z nás by se nevěnoval tolik muzice ve svým životě, jako jsme to udělali, kdyby nebylo Radio Luxembourg. Já teda za sebe můžu mluvit každopádně, protože určitě by to takto bylo, protože já jsem tak nerad cvičil na piáno, pak jsem se přes kytaru zase dostal k tomu klavíru, jenom díky tadyhle tomu. Když jsme potom jeli kamkoliv, ať už jsme byli ve Třebáni, nebo jsme jeli na lyže, tak vždycky u toho byla kytara, a večer jsme říkali: „Budeme rollovat“. A dělali jsme nějaký tyhlety písničky a zkoušeli jsme ty sbory - jo, to bylo taky typický pro Sputniky, že jsme měli víc hlasů. To nebyl jeden zpěvák, který by pokřikoval jenom na dvanáctky nebo tak - náš pojem rock`n`rollu byl taky jinej. To nebyly jenom tydlety vyřvávačky, ale když to byli Everly Brothers, Pat Boone... to byl ten styl, který se tam tenkrát hrál. To, čemu se říkalo Luxembourg. To byl pro nás rock`n`roll.

 

Rozhovor zaznamenala Veronika Štefečková.